Alexandr Mitrofanov zveřejnil na serveru novinky.cz článek, v jehož prvním odstavci píše o neustálém používání sloganu Freedom & Democracy (svoboda a demokracie) v USA.
Když jsem tento odstavec četl, vzpomínal jsem na další hesla, klišé, které můžu slyšet dnes všude. Ano, prvně to bylo zřejmě v různých západních filmech, ale dneska je jistě zaslechnu v každé reklamě. A právě proto je to pro mě dost odpudivé. Pfff, pořád jen Freedom & Democracy… Proč to opakují pořád dokola, vždyť neustálým opakováním se ta slova „rozřeďují“, význam se ztrácí a zůstává jen prázdná skořápka, která má ve skutečnosti zakrýt – ale co vlastně? Nejspíš asi něco špinavého, co nemá úplně vyjít na světlo, řeknu si a napadá mě paralela „obílených hrobů“…
Jenže hned na začátku druhého odstavce přichází něco, co mě donutilo podívat se na tuto věc z jiné strany. Proč? Zaujaly mě dva momenty. První byl ten, že výrok „Samé Freedom & democracy a žádný obsah“ donutil Američany k zamyšlení. A druhým momentem byla odpověď: „To je váš názor“.
Proč se asi ti Američané zamysleli, než odpověděli? Nad čím asi přemýšleli? Proč vlastně přemýšleli nad tak často užívaným souslovím, to přece měli vysypat absolutně bez přemýšlení?
Věřím, že to bylo právě nad tím, jaký smysl oni vidí v tom sousloví. Co to asi pro ně znamená. A zřejmě přemýšleli také nad tím, jak moc je jejich zkušenost sdělitelná někomu „zvnějšku“ – cizinci. Zřejmě přemýšleli nad tím, co všechno se pro ně osobně skrylo právě za tímto „sloganem“, co všechno je také tento „slogan“ stál, jak jej vnímali během svého života, jak se měnil jeho smysl a zřejmě také nad tím, jak jej aktualizoval ten který politik a co na tomto sloganu stavěl, co z něj čerpal a proč.
V tomto kontextu ovšem odpověď „To je Váš názor“ znamená především jedno: oni dospěli k tomu, že tuto svoji zkušenost nemůžou sdělit, a nebo alespoň ne v takové zkratce, která by se vešla do jedné věty. Navíc pochopili, že naše vnímání „Freedom & Democracy“ je nebetyčně odlišné od vnímání jejich. Zatímco my v tomto sloganu vidíme jen prázdné klišé, nemá pro nás žádný obsah, pro ně má tak bohatý obsah, že jej nelze v rychlosti sdělit. Oni promýšleli toto tak často používané sousloví a poměřovali jím názory a činy politiků. Proto pro ně nabylo bohatého významu, který ale někdo zvenčí nemůže vidět, protože nedělal totéž a nemá tak stejnou zkušenost.
A dále tato odpověď nabyla dalšího velkého významu: první školy demokracie. Je z ní cítit nesouhlas, nicméně je v ní též respekt k vyjádřenému názoru. Je to prvotní stavební kámen skutečné demokracie, kdy hlavním cílem není zesměšnění, případně zneuctění protivníka, ale hledání jednotného názoru, názoru, který se dá poměřit právě tím „Freedom & Democracy“ – ano, vyjádřil jsi svůj názor. My s ním nesouhlasíme, ale máš na to právo v rámci své svobody. A je demokratické, abychom ti toto právo neupřeli.
Když se vrátím na domácí politickou scénu, pak mám dojem, že jí chybí jednotící prvek, právě takové jednoduché heslo. Snad jím mohlo být „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, ostatně máme jej, v trochu kratší podobě, i na standardě prezidenta republiky. Jenže toto heslo nedává měřítko, alespoň ne prvoplánově. Spíše se snaží vzbudit naději, kterou ostatně stále potřebujeme. Měřítkem by mohlo být například heslo „pravda a láska“. Zdá se mi totiž, že mnoho politiků se rozhodlo otestovat pravdivost hesla z prezidentské standardy a čekají, kam až můžou zajít, než je ta pravda dostihne. Zdá se, že jim toho prochází poměrně dost, což může být hodně frustrující.
A další důležitou věcí je, že heslo má spojovat lidi a tvořit z jednotlivců národ. Má to být myšlenka, pod kterou se můžeme všichni podepsat, dokonce pro ni prolít svou krev. Pak má cenu. Pak má cenu naší prolité krve, našeho života, cenu, za kterou se sluší bojovat, cenu, za kterou bojovali, prolévali krev a umírali naši předkové. Až potom získá právě ten obsah, který se nerozředí opakováním. Který se stane měrou, poměřující naše činy a myšlenky a samozřejmě také myšleny a činy našich politiků. A pak ji nebudeme moci jednoduše zrelativizovat a říct o ní: „No jo, oni to tam mají napsané, ale stejně se podle toho nechovají“… Jenže nemáme i my být ti „oni“?
Je třeba začít u sebe, i když to bolí. Bolest oběti totiž dodá cenu a věrohodnost heslu. Myslím, že to potřebuje. Jsme toho ale schopni?
