Pan prezident se vyjádřil k tématu uprchlíků. Udělal to svým tradičním způsobem – zkratkovitě a hulvátsky. Jistě vystihl mínění společnosti ohledně uprchlíků a určitě též rozpoutal o uprchlících diskusi (ostatně i tento článek vznikl na popud jeho vyjádření).
Asi nejvíc mi vadí první bod páně Zemanovy výpovědi o uprchlících: Nejste tu vítáni. Nevím, jak by mi bylo, kdybych mi shořel dům a já jsem přišel za svým sousedem s prosbou, zda bych u něj mohl alespoň přespat, a on by mi řekl tuto větu. No ano, v naší společnosti máme systém azylových domů, kam se člověk v takové situaci může na nějaký čas uchýlit, trošku se dát dohromady a vyřešit otázku střechy nad hlavou. Jenže v měřítku uprchlíků je jediným „azylovým domem“ právě status uprchlictví! Máme jej upírat lidem, kteří museli z nejrůznějších důvodů (a teď chci záměrně pominout otázku ekonomických uprchlíků) opustit své domovy a hledají domov jiný?
Proč vlastně nechceme přijmout uprchlíky?
Když se poohlédnu po mediální scéně, tak nejhlasitějším odpůrcem uprchlíků (převážně islamistů) je jistý doc. Konvička. Ten nám před oči předestírá Islámský stát s jeho zvěrstvy, připomíná redakci Charlie Hebdo, poukazuje na různé tvrdé předpisy v Islámu ohledně rodiny a ptá se, zda toto tady chceme. Je třeba otevřeně říci, že toto zde opravdu nechceme. Na druhou stranu je ale třeba otevřeně a přímo říci, že přesně tohle nechtějí ani ti uprchlíci – vždyť oni opouštějí svoje domovy právě proto, že prchají před tímto terorem!
Je třeba si tedy uvědomit, že máme s uprchlíky strach ze stejných věcí a pokusit se pochopit, že jestliže je tento strach přiměl opustit svůj domov, pak je ještě větší, než strach náš. A alespoň z úcty k tomu strachu, když už ne z úcty k těm lidem samým, se jim snažit pomoci.
